čtvrtek 27. července 2017

chytrá kamarádka

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem ta zábavná. Vtipná. Bezstarostná. Ta co si týden nečeše vlasy, když se jí zrovna nechce. Ta co si maluje oči jenom ve svátek. Tu, co nerozhodí, když se jí do klína vyleje kafe, protože všechno, co nosí, je ze sekáče.
Jsem v pohodě. Jsem nejlepší. Nejlepší lhářka.

Lžu už pětadvacet let. Pětadvacet let neustálýho ohlížení se přes rameno, jestli se někdo nedívá. A nesoudí. Pětadvacet let kontrolování se v odrazech výloh. Retušování fotek. Zakrývání zrcadel. Pětadvacet let studu.

Narodila jsem se zdravá a to je můj úděl. Dvě zdravý nohy, dvě ruce, dvě téměř fungující oči, jeden přemýšlející mozek. Nemám co jinýho vyčítat svýmu funkčnímu tělu a tak mu vyčítám, že není takový, jako by ho ostatní chtěli.
Průměrný holce trvá od začátku života jen pár let, než si začne uvědomovat, jak se očekává, že bude vypadat. A jak se na ní dívají ostatní. Od chvíle, co začneme vnímat, říkají nám, jak se máme česat, jak se máme smát. Říkají nám, kde se holit a při jaký příležitosti. Říkají nám, jak přilákat chlapa, jak se pro něj oblíct, kdy se před ním svlíct a kdy je potažmo vhodný přistoupit k souloži. Pak nám říkají, jak souložit a jak u toho vypadat.

Pamatuju si, jak je mi devět let, zkouším si v kabince sukni pro dvanáctiletý a nemůžu se do ní nacpat. Pamatuju si, jak je mi dvanáct a na tělocviku se řadíme podle výšky.  Jsem nejvyšší. Je mi třináct, stojím vedle kamarádky a poměřuju poměr jejího stehna s mým. Je mi patnáct a matka hlasitě kritizuje svoje nedostatky. Dívám se do zrcadla a vidím jí. Je mi sedmnáct a můj první kluk bezelstně říká :"Obvykle se mi líbí drobnější holky, ale ty jsi taky sexy." Je mi dvaadvacet, jedu domů nad ránem, ve stejným oblečení, ve kterým jsem včera odešla z domova. Poražená. Poražená bojem, kterej jsem nikdy nemohla vyhrát.

Všechno, všechno si to pamatuju. Ale protože jsem ta chytrá kamarádka, přece se tím nemůžu nechat rozhodit. Chytrý holky neřeší maličkosti. Nepláčou nad zlomenýma nehtama, nepozorujou svý narůstající špeky v zrcadle, nehoní se za povrchní krásou. A určitě nebrečí na podlaze v kuchyni, protože přibraly čtyři kila. Nikdy neobtěžujou svý partnery hloupýma dotazama typu: "Nevypadám v tom tlustá?". Protože, když nejsem prvoplánově hezká, musim bejt teda alespoň uvědomělá a sebevědomá. Tak co mam teda dělat, když nejsem ani jedno?

Je úplně fuk, jestli fakt vypadám tak, jak si představuju, že vypadám. V mojí hlavě už neexistuje žádná objektivní realita. Nedokážu už zhodnotit, jestli jsem hezká nebo ošklivá. Nedokážu zhodnotit, jestli to vůbec má nějakej vliv na život, kterej vedu. Nedokážu říct, jestli moje křivý záda a břicho, který nebude nikdy plochý, pokud se nerozhodnu hladovět, moje neexistující lícní kosti nebo celulitida na stehnech, opravdu vypovídají něco o tom, kdo jsem. Vím jenom, že se stydím za svůj stud za sebe sama. Stydím se, že nedělám dost proto, abych se změnila a stydím se za to, že cítím potřebu se měnit. Stydím se za to, že se nenávidím i za to, že si dovolím se milovat.

Jsem ta chytrá kamarádka. Jsem v pohodě.



úterý 18. července 2017

Žně

v očích vápencová úbočí
loučení

krajina beze stínu
krásně monotónní
monotónně krásná

bílé kopce stydlivě
v záňadří si chrání
večerní zpěvy cvrčků

srdce pokosené
a domů daleko
srdce pokosené
a domov za zády

v očích vápenec
na duši spraš








čtvrtek 22. června 2017

Přináší déšť

Přináší déšť
tlapy sametu
lámou vysokou trávu

přináší déšť
chladný vítr
opřený do boků
prchajících zeber

vlhkou naději
v křídlech plameňáků

přináší déšť
nemilosrdná kráska
manekýna buše
pokloň se
pokloň se k zemi


středa 3. května 2017

....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.

Hlas

Občas by člověk rád zašel na některou z těch akcí, který nám mladejm může nabídnout město. Víš jak to myslim. Nemuselo by to vlastně ani bejt s kámošema nebo s přítelem, prostě se jen tak zvednout a ukrejt se se sklenkou někde v rohu sálu, koukat na představení nebo na koncert a bejt tak nějak víc mezi lidma než obvykle, moct ze sebe pak mít ze sebe dobrej pocit, že využívam těch nekonečnejch možností zdejšího koloritu. Že nesedim doma na zadku, ale bavim se s mladejma lidma.
Člověk mívá různý myšlenky a tak to dopadne obvykle tak, že se nakonec teda sebereš a jdeš. Kolem tebe se rojí ty řečený mladý lidi, baví se a koukaj na někoho, kdo zrovna cosi recituje, všichni jsou tak krásný ve svým každodenním bytí. Baví se a koukaj do telefonů, baví se a pak zase koukaj do telefonů, předstíraj, že se baví, aby to vypadalo dobře na telefonu no a já už po třetí uhejbam ze záběru něčího analogu, chytam jeden z těch naprosto nevysvětlitelnejch záchvatů vzteku a myslim si, že jsem já kráva nezůstala doma. 
"Myslíš si snad, že seš něco víc než oni." říkáš mi, ale vlastně ani nic říkat nemusíš. Tvá otázka mi rezonuje v hlavě, když do sebe klopím druhou dvojku a skrz okna továrny předělaný na kulturní centrum sleduju, jak se za sklem balí a kouří cigarety, lesknou se další a další sklenky s něčím, co jsme se tu všichni benevolentně rozhodli tolerovat jako chardonnay. Nemyslim, neustále přítomnej hlase v mý hlavě. A to je právě na tom to smutný. Jsem ráda, že jsi tu se mnou.
Víš, kdybych si aspoň mohla říct, jak jsme oba super a povznesený nad všechen tenhle bordel. Nad lokální hudební scénu, který nerozumim a jsem moc líná na to, abych aspoň předstírala, že jo. Nad hospodský drby, o kterejch tvrdim, že mi nevadí, ale občas mě zasáhnou do živýho, když to zrovna nejmíň čekám. Nad předstíraný úsměvy předstíranejch osobností lidí, který potkáváš, když si jdeš pro pití. Nejsem o nic lepší. Taky se na ně usměju a prohodim pár slov. Taky předstírám, lžu a ustupuju svejm pocitům, abych neranila ty cizí. Taky se vrham do konverzací, který začínaj nervózním plkáním a až pak se mění v jakousi přirozenost, kterou obě strany konečně přijmou jako normální. Ne proto, že bych ostatní neměla ráda. Jen proto, že mlčet a hledět si svýho by bylo ještě děsivější, než riskovat pocit absolutního vyprázdnení smyslu potom, co spolu nakupíme na podlahu před barem snůšku povinejch konverzačních témat. U nohou se nám slije v amébu a odplazí se natéct do bot jinýmu nešťastníkovi.
Ještě, že si mám s kým povídat, jinak by to tu bylo divný. Jsem ráda, že jsi tady, abys mi odporoval, když jsem si něčím až moc jistá. Slyšim tvuj hlas, jak se uchechtává, když si nějakej člověk, kterýho jsem naposledy viděl před šesti lety přisedá k mýmu stolu a očekává naivně, že si budeme mít, co říct. 
"Vy jste spolu něco měli, že se k tobě tak má, nebo co?" říkáš a zpoza mýho zátylku si ho kriticky měříš. "Proč myslíš?" odpovídám ti nehlasně. Ona bytost, jejíž jméno si nepamatuju dokončuje povinnost konverzace a vstává od stolu.
"Protože bydlim v tvý hlavě," směješ se a já se musím taky zasmát. "Už prosimtě nepij." Smích dvou hlasů se nese nad hlavama davu a vzduch je najednou o něco lehčí, vztek o něco slabší. Je to vždycky lepší, když ti někdo rozumí. Občas zapomínám, že už nejsi ten, kdo jsi bejval, že pro tebe už v tvým starým domově nebylo místo a tak z tebe zbyl už jenom hlas vzpomínky. Hlas, kterej mi zbyl, abych si měla s kym povídat.
V tabulkách okna se odráží nejasný obrysy stolu a židlí. Jsem tam já. Je tam má sklenice, můj prst, bezmyšlenkovitě bloudící po jejím okraji. Chlápek vzadu dávno dočet a hraje jazzová kapela. V odrazu jsem pořád já. Sklenka, prst. A ty na vedlejší židli. Naše pohledy se setkávaj v odrazu. Pokládáš mi ruku konejšivě kolem ramen.
"Musíme tu bejt?" Ptám se tě a rty se mi nepohybujou.
"Půjdeme domů."


neděle 30. dubna 2017

Pod květy sakury

pod květy sakury
závěje růžova
hladí obruby obrubníku
okoralé plátky
předstírají
že všechno
je v pořádku

a řady stromů
zakořeněné přešlapy
zpívají plytce Mendelsona
v nuceně čistém kánonu
i když by radši unisono

pod květy sakury
vyčesávat z vlasů latentní štěstí
pod květy
předstírejme
spořádanost



73

Dnes by ti bylo 73 let. Probírám se tvýma fotkama v tvým bytě, na gauči, co jsi koupil a na sobě mám tvou mikinu. Lidi na obrázcích vedou kola, stojí na mostech v Amsterdamu a tady stojím já, na rozhledně v Jizerkách a držím v náručí sestru.
Je to zvláštní. Desetiletý já na fotce se zdá být mnohem jistější, mnohem smířenější než to, který vídám denně v zrcadle. Možná je to tím, že tenkrát jsi byl jen metr ode mě, ne někde, kam za tebou ještě pár desetiletí nebudu moct.
Bylo by ti 73, neviděli jsme se už skoro šest let a přesto cítím káravej, ale vlídnej pohled v zádech pokaždý, když mě život zavede do slepý uličky, když se najednou nemůžu nadechnout a jsem zase malá holka, pitomá a nivní, toužící po tom, aby mi někdo vysvětlil, jak mám žít.
Bylo by ti 73 a stejně mám pocit, že i kdyby nám někdo dopřál alespoň o těch šest společných let víc, stejně bych bloumala od ničeho k ničemu a pořád čekala, že se odněkud vynoříš a smažeš všechny mý problémy. Několika málo slovy. Úsměvem. Nebo i jednoznačným tichem.
Bylo by ti 73. Pořád mi to ještě nedochází.