pátek 6. dubna 2018

Na lavičce

Ležím pod rozhlednou na lavičce, stánek už otevřel a na záda mi táhne jenom trochu. Koukám na stromy. A brečím kvůli chlapovi. Větve nade mnou se nastavujou slunci, borovice si je klidně, bez námahy nadnáší, jako matky chovající děti na bocích. Kolik námahy vnesla do toho, aby je přinutila růst. Co jsou mý lidský, pomíjivý bolesti proti tomu, kdyby je teď urval vítr. Nebo já. Všechno, o co se celej život snažila by bylo marný.
Chlápek u vedlejší lavičky začíná mluvit o tom, že zrovna začal první týden chemoterapie. Je těžký to nebrat jako významnej kontrast vůči svýmu pubertálnímu trápení.
Jenže tak jako tak. Bolest je bolest. Bolí i v sousedství bolesti mnohem větší.
Tak ležím na lavičce pod rozhlednou a jako úplná kráva brečím kvůli chlapovi.


...

Pamatuješ ty panenky, kterejm se dala odšroubovat hlava?
Chci bejt jako ony.



pondělí 26. března 2018

Dresden

Vybombardovaná mlha
kámen po kameni
hledám se v rozvalinách
nevím, kdo jsem
nevím kde jsem
vzal sis mě
a někam založil
vybombardovaná mlha



pátek 19. ledna 2018

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka,
jediný směr je teď jen pachuť zmaru
a v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka 
tesaná do mramoru
jak chladné sklála
sípění životů nás všech

jak místa kam snad odcházejí
světla zpod víček
když nemůžou už ráno ulpět
na bilých nemocničních zdech

Co vidí oči, jimž navždy spadly brýle,
když jediné, co zbylo z nich je
vodorovná linka

nekonečná chvíle


19/1/2012

sobota 6. ledna 2018

lahvovna cinká opilým smíchem nohy si koupe v hladině Radbuzy Jen si buď bledé středeční nebe já mám svých sluncí tisíce



Tříkrálová

Všechny ozdoby
cingrlátka

všechny šminky
zdravíčka

vyměním za světský svátosti

Všechny zbraně
žen a dívek
odložím před tebou do trávy

a zbudou jen hory
nebe
slunce
a opojná vůně
jasmínu

sobota 16. prosince 2017

Město bez lidí

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.


4/9/2012