úterý 23. ledna 2018

Láska a tyhle věci

Milovala jsem jen párkrát v životě. Nemluvím teď o zamilovanosti, poblouznění smyslů, ale o lásce. O tom citu, co nepřestane, když protějšek ztloustne, hystericky tě seřve a nebo nechává na lince neumytý hrníčky. O citu, kterej má v sobě všechno. Svobodu i zodpovědnost. Hněv i nekonečný odpuštění. Pochopení. Klid. Domov.
No, a jak to tak bývá, ani jednou to nedopadlo.

Poprvý, když se mi to přihodilo, jemu to bylo tak trochu jedno, chvilku jsme blbli, poskakovali kolem sebe jak dva pitomci a pak odešel za jinou. Já byla mladá, blbá, a protože láska má v sobě všechno, odpustila jsem. Odpustila jsem mu všechno, protože jsem ho milovala.

Podruhý jsme to nějakou dobu viděli oba stejně, vybudovali jsme si společnej život a domov a pak, přes všechnu tu lásku, se všechno kolem rozsypalo a nechalo nás to unavený, vyždímaný, ale tak trochu šťastný, že už je konec. Vyčítat bylo co, vždycky je, ale já jsem mu všechno odpustila, protože láska má v sobě...

Komu jsem ale neodpustila jsem já sama. Pořád si myslím, že jsem to měla být já, kdo měl něco udělat jinak. Kdo měl říct víc, nebo naopak míň. Pořád se trápím myšlenkou, že kdybych byla lepší, chytřejší, schopnější, mohli jsme teď bejt šťastný, možná jsme mohli bejt rodina. Ve svojí podstatě si samozřejmě uvědomuju, že takhle to nefunguje. Že vztah mezi dvěma lidmi je, nečekaně, vztah mezi dvěma lidmi, z nichž ani jeden z nich nemá absolutní pravdu. Ale stejně.

Možná je to tím, že mi bylo vždycky vštěpováno, že jako žena mám být hodná, vstřícná a pečující. Krásná a inteligentní. Sexy. Aktivní. Vyrovnaná. Jenže já zvládla všechno z toho jen tak napůl, někdy ani to ne.
Další, co mě naučili bylo, že nikdy nesmím ukázat, že jsem to zvorala. Jak strašně moc jsem to podělala a že toho všeho teď lituju. Protože, děvče zlatý, musíš mít hrdost, musíš bejt silná a emancipovaná.

Víš co? Nemám už žádnou hrdost, snad jedině tu falešnou. Nejsem silná. Občas možná nechci bejt ani emancipovaná. Nejvíc ze všeho chci zase milovat a pro jednou bejt konečně milovaná.


pátek 19. ledna 2018

Noc na 19. 1.

Jediná jasná přímka,
jediný směr je teď jen pachuť zmaru
a v temných zákoutích se celá města
halí do sametu tmavšího než čerň.

Jen vodorovná přímka 
tesaná do mramoru
jak chladné sklála
sípění životů nás všech

jak místa kam snad odcházejí
světla zpod víček
když nemůžou už ráno ulpět
na bilých nemocničních zdech

Co vidí oči, jimž navždy spadly brýle,
když jediné, co zbylo z nich je
vodorovná linka

nekonečná chvíle


19/1/2012

sobota 6. ledna 2018

lahvovna cinká opilým smíchem nohy si koupe v hladině Radbuzy Jen si buď bledé středeční nebe já mám svých sluncí tisíce



Tříkrálová

Všechny ozdoby
cingrlátka

všechny šminky
zdravíčka

vyměním za světský svátosti

Všechny zbraně
žen a dívek
odložím před tebou do trávy

a zbudou jen hory
nebe
slunce
a opojná vůně
jasmínu

sobota 16. prosince 2017

Město bez lidí

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.


4/9/2012


Dopis světu

"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."

"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek.  Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."

18/11/2011


Postštěstí

Pod střechou z šindele
mám slamník a svazek levandule.
Okna z malinovejch lízátek
už se skoro rozpustily deštěm.
Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.

2. ledna 2011