Je teda halloween. Dneska v noci všechny ty duchové a příšerky vylezou z úkrytů a trošku se vyblbnou, než se zase budou před úsvitem muset vrátit zpátky. Představuju si, jak támhle někde v krajině anglosaské skřítkové a víly tancujou za světla posledních nevychcípanejch světlušek. Oslavujou konec keltskýho roku a začátek novýho. Neptejte se mě proč, ale na tyhle věci si potrpim. Když na ně myslim, v mý hlavě taky tancujou přichcíplý světlušky a kapradí se vlní pod poryvyma slanýho větru od moře. Podle keltů právě končí perioda léta a začíná zima. Hranice mezi světem mrtvých a živých se na tuhle noc stírá. Může se stát cokoliv. Ale zejtra ráno bude všechno zas takový, jako předtím.
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka :
Je to ironický: Před chvílí mi napsala kamarádka :
"Opouštim loď Sladkovského, balim a nechápu, jak tu můžu mít tolik věcí."
Zvláštní. Jednu svou životní etapu definitivně ukončím k prvnímu dni keltskýho novýho roku.
Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co napsala nerozbrečelo. Lhala bych dokonce, kdybych řekla, že jsem nezačala brečet hned. Je to legrační. Tolik slz za jedno číslo popisný.
Když se sama sobě snažim racionálně vysvětlit, proč nejsem schopná se při vzpomínce na ten starej třípokojovej byt uklidnit, napadá mě spousta důvodů. Třeba, že jsem tu strávila deset nezapomenutelnejch měsíců. Že jsem si konečně někde připadala jako doma. Že jsem milovala výhled do dvora, na kterým v každou roční dobu nehnutně stálo starý, modrý kolo. Že jsem vždycky měla s kým mluvit, když jsem potřebovala a že na mě nikdo nemluvil, když jsem nechtěla, aby na mě bylo mluveno.
Když sepíšu všechny tyhle důvody, je mi jasný, proč jsem smutná, když vím, že do toho bytu už ani jedna z naší fantastický trojky pravděpodobně v životě nevkročí. Jenže ani to nevysvětluje, proč je ten pocit tak nesnesitelnej. Chladnej až nelidskej. Vim, že to zní jako klišé a jako klišé bude znít pravděpodobně ještě plno vět, který se dnes chytám napsat, ale rve mi to srdce z těla.
Neumim moc mluvit o svejch pocitech. Možná proto o nich taky tolik píšu. V mý hlavě se někdy odehrávají věci, který nemají nic společnýho s tim, jak se v tu chvíli tvářím, nebo co dělám. Ale to neznamená, že je necítim naplno.
Pamatuju si to všechno. Od prvního dne, kdy jsem usínala v prázdný místnosti pod nezvykle vysokým stropem a cítila se tak trochu, jako kdybych byla u někoho na návštěvě. Vzpomínam, jak jsem na parapet pokládala truhlíky s bylinkama a doufala, že už to jaro nebude mrznout i jak jsem pekla mrkvovej dort Lence k narozeninám. Jak se nás jednou v malý kuchyni u malýho stolu sešlo šest. Na řady svíček hořící u okna a to, jak se leskly ve skle. Na řev kavek, který mě budily většinu letních jiter v sedm hodin. Na pračku, co tekla a karmu, která nehřála.
Nevim, co mam všechno říct, abych si připadala, že toho bylo řečeno dost. Všechen ten sentiment na mě dopadá v živejch barevnejch obrazech za chvíli přispěje k mojí totální dehydrataci. Jako by byly přímo přede mnou.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.
Koberec se skvrnama od čaje. Vůně Luciina vosku do aromalampy. Vrzání mý postele. Koláž fotek nad Lenčiným stolem. Keramická kočka v předsíni. Zvuky starýho činžáku. Honza tancující kolem pánve s rajčatovou omáčkou. Noční provinilej smích nad jídlem na dovážku. Křeslo pořád pokrytý oblečením. Litry a litry bílýho vína vypitý u animovanejch filmů.
Zejtra si tam půjdu vyzvednout posledních pár věcí. Do mýho pokoje za tu dobu stihli přinést dost divnou sadu skříní a vyměnit ošklivej koberec za ošklivější.
Někde na pobřežích Anglie se duše mrtvejch zvedají z hrobů za svitu dětskejch lucerniček, zatímco já se chystam jít spát. A až se probudim, světlušky už nebudou svítit, víly a skřítci budou mít pořádnou kocovinu a nic nebude jako předtim. Až na ten pocit, že mi něco chybí.
Začíná novej rok, ale neni mi z toho dobře. A to je dobře.
