sobota 30. dubna 2016

Myšlenky stověžaté

Protežovaní to maj těžký. Těžší, než my neprotežovaný. Dívam se na jednoho z nich, přibližuje se ke mě na prostějším eskalátoru, jak pije svý kafe s mlíkem a jakousi sladkou sračkou, na kelímku mořská pana v zeleným kolečku a je mi ouzko z toho života, kterej žijem.
Pes kterýho mám na vodítku přivázanýho k tělu se na mě zkroušeně dívá, protože nemá rád a nechápe účel jezdících schodů.
Je tak velkej, že má přední a zadní nohy dva schody od sebe a ocasem zametá kolena postaršímu pánovi za ním.
"Pardon." řeknu.
"To nic." řekne pán a ledabyle smete chuchvalec chlupů z drahých kalhot od obleku. Myslí to vážně, fakt se nezlobí, ale je mi nějak ouzko z toho života, kterej vedu. I když bez toho ostudnýho kelímku a bez vlny s pukama. Mohlo by to bejt horší. Pořád mám psa. Softshellovou mikinu. A cucflek. Jako talisman do zimy a nevlídna a toho divně zasmrádlýho větru v metru,
Eskalátor je u konce a u stánku s novinama leží bezdomovec obličejem k zemi. Kdyby před ním alespoň ležel kelímek na drobný, mohla bych si říct, že prostě jenom žebrá. Takhle si nejsem jistá, jestli už to náhodou nemá za sebou.
Představuju si, jak té osobě s mořskou pannou vytrhávám kávu z ruky, liju jej obsah do kabelky a pak papírový kelímek pokládám před nehybného bezdomovce. Zátiší žebroty je kompletní. Tady je svět ještě v pořádku.
Pes se zastavuje a zvedá nohu. Trhnutím vodítka mu naznačuju, že na leštěný žule to není nejlepší nápad, tak jí zase pokládá na zem a pak vycházíme ven, vzduch páchne jako jarní Praha a já nevim jestli je v něm víc patrný to jaro a nebo prachsprostý šílenství výfukovejch plynů a všudypřítomný wifi free.
Zakazuju si ztrácet iluze o lidskosti, když na sekundu opouštím tělo a dívám se z ptačí perspektivy  na nás, přemnožence, jak čekáme v houfu na přechodu:
Krok za krokem skáčeme z jednoho bílýho pruhu na druhej, pes, nedotčenej konceptem myšlenek, se směje na kolemjdoucí, který na něj mlaskají a v chůzi mu osahávají čupřinu nad očima, (to je ale krásnej pejsek) Jejich osudy jsou mi ukradený, ale čím víc se dívam na stromy a paneláky a paneláky  a stromy, trávu deroucí se mezi spáry chodníku lapající po dechu a stejně šťastnou, že je na světě, tim víc je mi ouzko z toho světa, kterej žijeme. Jak se lidi, který maj v hrudi potenciál stvořit celý další planety, vyrvou ze země i s kořenama a přesazujou se do květináčů
Já a pes, pes a já, v naší protipražský bublině, jdeme někam ulicí na procházku a jsme na tom světě tak samostatný, že je mi to až trapný, že po nikom nic nechceme. Je mi to až trapný, že jednou někdo bude něco chtít po mě a já si uvědomim, že FUPka vřelosti už je vyčerpaná a restart neni možnej.
Sedim na lavičce koukam na vysílače, věže, kopce a údolí a všechno je to trochu jako v kině. Snímek za snímkem, každej z nich neopakovatelnej. Bylo by to mnohem hezčí, kdybychom nebyli všichni přesazený v těch pitomejch květináčích.

pátek 29. dubna 2016

Moc

Některý dny
i kdyby vypnuli
barvy a zvuky
Bude to jako řvát mi do obličeje
Kodrcání tramvaje
Jako rána pěsti
pěst
pěst 
pěst
Řev
z díry v hrudi
teče mi láva
pěst pěst
jediný kam nemůžou
je bílo a vakuum
věčnosti



Tramvajová

Kafe moc silný
pro mou slabou chvilku
v důlku po tvým těle
zaklínil se stesk

žádáme cestující
aby se drželi
madel zakázaný lásky

kafe moc silný
pro mou slabou chvilku









středa 27. dubna 2016

A.

Vypiju všechny kafe,
který ti život zakázal pít.
a budu se smát
hlavně smutnejm věcem.
Tak přísahám

i kdybychom stokrát nebyly,
připravený na štěstí
stejně se na mě budeš dívat
přes obroučky věčný vlídnosti

a já to pak votočim,
tak přísahám

a i kdyby
došly všechny vodky
a všechny Zonky světa

najdem si něco, co
ironicky
srkat ze zavařovaček

najdem si skulinu
v zákonech odloučení

opakuj po mně
tak přísahám
,



úterý 26. dubna 2016

Synkopa

a je mi z toho skoro mdlo

mlčenlivostí
platíš mi za mlčenlivost

plachý slova
co jsme si měli říct,
na ty teď už máme
moc sešitý rty

a je mi mdlo
když dívam se na tebe
skrz mléčný sklo
skrz nerozbytnej povlak
jejích polibků
mdloby
v prstech žádnej cit
stejně jak v srdci
když snídam s cizí bytosti

a je mi mdlo
a z žil mi kapou zbytky pravdy
a v prstech nemam cit

a je mi mdlo
že máme
sešitý rty




pátek 22. dubna 2016

Svatosti světské

Všem dnešním ženám do herbáře
akutně trvalá
statická změna
v pátek si půjčím srpek svatozáře
nemístně místní
Marie/
Magdalena

úterý 19. dubna 2016

Nespavá

Ticho zní
jak první ranní stopa ve sněhu
jinovatka na osikách
klepe se
jak vůle k životu
když se probudíš
do slunečnýho rána

ticho zní
jak dávno zapomenutá píseň
pomlka mezi černem not

ticho zní
a mám chuť zabalit se
mezi vlastní výkřiky
nechat se zase jednou objímat

všehomírem

středa 13. dubna 2016

Velká holka

Dva roky poté sedim pod sakurou
A hlava mi metá přemety
když vzpomenu si co tenkrát před lety
jsem se slzou v oku svýmu chlapci povídala
jak kdyby se něco snad dělo
jo, rozvzpomnělo se mý vnitřní dítě
jaký to byly těžký časy,
kdy čirá naivita asi
mi kazila iluze o 
reálný podstatě lidský rasy

páč 

dokud neztrácim zrak a duši
letos už mě nic nerozruší
a už vůbec ne fakt
že další tejden budem (se psem) žrát¨
lančmít za 14,50,-

Už jsem teď asi velká holka

prodavač kafe mi tuhle řekl paní
asi že nosim zuby a rtěnku na nich
a v láku vlastní nátury
vzkvétá má trpká vnitřní krása
pod nálepkou značky Klasa

Je dobrý střádat štemply kvality
když dohání tě expirace
poslední štace ovulace
a to že nezdrhneš jí ani ty

Tak vařim džus ze svýho kyselýho nálevu
zatim to vychází
když neni džus můžeš mít nakládačku se slevou
a zbytek se vyhází

když neni nikdo kdo by pronajal mý nitro
když neni fresh
furt může bejt in vitro

Dva roky poté sedim pod sakurou 
mý vlasy točí pornosnímek jara
a květy lehký jako pára
látají stín dnešního kataraxu

Ze žití loupam jenom čirou fikci
gumový podrážky jsou jedinej můj dnešní kat
fakt neni proč se vůbec nasírat.
pořád mam kafe, čas
a celkem slušnou dikci






pondělí 11. dubna 2016

Septik

Už si ani nehraju se slovama
jako kdyby snad něco znamenaly
pleskají o stránku
rybářská návnada se nad nima
mrská jako pomyslnej červ
když píšu ti na dobrou noc

a
ty si to nepřečteš

Už se ani nesnažim smejt tvou vůni
z řas a končin přilehlých
když se ráno sprchuju
a voda
lesklá jak nahý těla
v nepodstatným klubku
šplíchá mlčky do septiku




Politováníhodné otázky

Proč se nemůžem
milovat jak v nejblbějších šansonech
proč se nemůžeme potácet domů pod vlivem

a křičet do oken cizích dětí
že naše těla už dávno ztratila obrysy

Proč se nemůžem
dívat na hvězdy
jako nejnaivnější z hvězdářů
a nemít svědomí
a nemít budoucnost
a nemít spojení
s ničím, co nás kdysi spojovalo

s vesmírem
s lidstvím

proč se nemůžem dívat na hvězdy
a hledat nový znamení

a křičet do oken cizích dětí
že naše těla už dávno zapomněla
sebe navzájem

Jedině

Lampa nad stolem
poblikává světlem starejch stínů
myšlenky odbíjejí
vteřiny
spokojeně mlaskající
sounáležitost

protože jedině s tebou
jsem tady a teď
jedině s tebou
jsou minuty hodný bytí
jedině s tebou
když nebude zbytí
zastavim kolotoč uprostřed jízdy
a vrátim ti vstupný
za celou mléčnou dráhu
až sem

promiň jestli jsi musel vystoupit předčasně

Lampa nad stolem
poblikává světlem starejch stínů
vteřiny
spokojeně chroupající
bolehlav sounáležitosti
v křiváku sebeklamu
zeje prázdná díra

protože jedině s tebou
zůstavaj nade mnou
malý orosený obláčky





středa 6. dubna 2016

Kleptomanka slov

Nesnesu další kryptu
Příkrost upřímnosti uřízla hraniční body

Miluju tě jako z netrapnějšéch šansonů
miluju tě jako v nejblbějších básních
miluju tě až nevěřím, že to říkám

ve větvích stromů proplétám ruce mezi tvoje prsty
kořeny kreslený křiklavou křídou
křik křepčících skřivanů.

Uteč přede mnou do mě,
do města, kde se věčně smráká
protože jedině tam
tě nebudu chtít hledat

sametovej odpor
ve mě skřípe
protože miluju tě - jak pojistky zkrat,
poslední úder klekání.¨

Uteč přede mnou do mě
protože jedině tam
budeme si rovní v křivosti



Stínohra

Na druhý straně cesty
sbírá z příkopu nepopsanej list papíru.
Příkrej svah vzhůru do propasti vybíhám s tebou.
Chytám tě pod kopcem
ve víru útrap tvý hlavy.
Za klopy kabátu
za stříbřitej konec řas

a nevím proč
platinový vršky stébel trávy
řežou
jako každý tvý nevinný slovo
když sápeme se k bezcílnejm cílům
jednoho dne
najdu někoho
kdo porozumí všem mejm nedorozuměním

na druhý straně cesty
nuklární rodina
virtuální realita
přátelského odloučení

porozumíš
proč si naposled dovolím
nedorozumění iracionálního citu