Je to v krvi

Je to v krvi, to něco, co je špatně. V každé cévě, v každé žíle. V nejdrobnějších vlásečnicích vyživujících sítnici. Všechno, co je špatně, je v mojí krvi. Ne ve svalech, tuku, mozku. Je to ve mně. Všude.

Bylo mi šest, když mi řekla, že budu mít po ní tlustá kolena. Bylo mi dvanáct a nemohla jsem se dostat do sukně pro desetileté, tak jsem poprvé v životě plakala ve zkušební kabince a ona řekla: Buď ráda, že nejsi po tátovi. Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé nešťastně zamilovaná a zrcadlo odráželo to neštěstí a bolest jako nezlomný fakt, jako zklamání, jako prohru. Bylo mi dvaadvacet, když mi řekl, že jsem nádherná a já poděkovala, znechucená lží, která nebyla zalhaná. Je mi dvacet pět a nenávidím se za tu nenávist, stydím se za stud.

Není to tukem, není to vráskami od smíchu, není to špatná pleť. Je to v krvi.
Je to ve mně.

Dnes jsem se vzdala.

Je parné léto a já otevírám okenice, na slunce vynáším koš s prádlem, opírám si ho o bok a začínám ho věšet na šňůru. Muškáty v oknech kvetou a včely kolem nich občas odletí kousek stranou, aby zakroužily nad kusem okoralé bábovky před oknem. Kočka na zápraží mhouří oči do oranžového světla, lehá si na velkou ošlapanou polobotku a v těch všedních pohybech je tiché, neokázalé štěstí. V neposečené trávě vedle lavičky sedí kučeravé batole v košilce a velký bílý pes mu z rukou olizuje zbytky zmrzliny. Dítě se směje, tleská, zdvihám ho do náruče a ono ke mě zvedá okrouhlé modré oči. Chytí mě za látku šatů na hrudi. Pak zamrká a z modrého oka mu nevědomky vyklouzne kapka krve.
Zamrká znovu.
Také zámrkám. A ještě jednou.
Modré oči nahrazuje bílý strop ulepený noční mlhou. Na parapetu ohnilý pahýl bazalky, po muškátech ani památky.

Dnes jsem se vzdala.

MDŽ

rudé okvětní lístky
k nebi z komína
krematoria

okvětní lístky
náznak tvých rtů
v odrazu mého zrcadla

okvětní lístky
tvá vůně v zaprášeném flakonu
mezinárodní
den žalu