....

Uvažovala jsem, v minulých letech, že se zabiju.

Ne kvůli depresi. Na depresi nevěřím. Ne pro sebe.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ne proto, že by se život stával každodenní nesnesitelou rutinou, neuvěřitelnou bolestí nebo proto, že by mi snad tělo vypovídalo službu. Uvažovala jsem, že se zabiju protože nebyl logický důvod pokračovat v žití.

A nechápejte mě špatně. Cítím prázdnotu činů a prázdnotu času, která vyplňuje životy nemocných depresí, nahmatávám její chlad v konečcích prstů. Cítím budoucnost, unylou a sterilní, jako kdyby už nikdy nesměla být vyplněna smyslem. A zastanu se, bude-li třeba, protože nemoc duše je nemoc jako každá jiná. Lituju vaší bolesti, chápu, že na světě není místa, kam se schovat, kam utéct, na koho se obrátit. Věřím vám každou slzu. Ale já nejsem nemocná a můj svět není nakažený.

Má diagnóza jsou špatná rozhodnutí. Naivita. Cynismus a nedostatek sebeúcty. Příliš mnoho a příliš málo lásky. Vzorce, ze kterých se nelze vymanit.
Uvažovala jsem, že se zabiju, ale ještě si nezasloužím dovolenou.