sobota 16. prosince 2017

Město bez lidí

V ulicích města se to něco valilo jako splašky v kanálech. Budovy, podemleté nikdy neustávajícím proudem se vratce kymácely nad hlavními třídami, klidnými alejemi i stezkami v parku. V proudu se sem tam brodili lidé, někteří po kolena, někteří po kotníky, další, malí a bledí, sotva vystačili na špičkách. Z míst, kde mají být oči, ústa a uši jim vytékala blátem zakalená tekutina, prýštila jim po hrudích a ramenech, aby se vzápětí stala součástí všudypřítomné záplavy. Občas se některé z postav uprostřed peřeje střetly, zahleděly se na sebe a bahnitá voda prýštící z jejich hlav na malý okamžik přestala téct, vytlačená úsměvem a nebo náhlou touhou podívat se ostře dosud zanesenýma očima. Pak, ohromeny krátkým momentem na světle, nechráněny navyklým štítem bahna, nechaly se strnulé páry zhnusit ostrými hranami reality a obracejíc se k sobě rychle zády, spěchaly dál korytem, každý svým směrem, znovu zalití kýženým vodopádem vlastní pohodlnosti. A nikdo se neohlížel, nikdo se nedíval. Nikdo nemluvil, nikdo nemyslel nahlas.
Samota zalévala bulváry a náměstí dvacet čtyři hodin denně. Ticho, které s sebou vláčela jako by prožíralo zdi budov ještě hlouběji, než to stihl udělat samotný pohyb proudu. V ruinách města, zmáčené, ale nezúčastněné, lovily kočky unavené ptáky posedávající na střechách. Zvuk jejich opatrných kroků byl tím jediným, co proráželo nánosy ticha usazující se jako kal nad městem. I ptáci oněměli a umírali v tlamách malých šelem tiše, jako by souhlasili, stejně jako všechny další bytosti žijící v promáčených ruinách souhlasily s tichou smrtí těla i vědomí.


4/9/2012


Dopis světu

"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."

"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek.  Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."

18/11/2011


Postštěstí

Pod střechou z šindele
mám slamník a svazek levandule.
Okna z malinovejch lízátek
už se skoro rozpustily deštěm.
Trapný a růžový.
Nevim jestli chci nadávat
a nebo se omluvit.
Ale nejspíš jenom brečet.

Podlaha plná suků
hostí moje tělo,
ležim na břiše
a svíčka
pálí nezaujatě
fotky, dopisy a tak.
Do spár mezi prkny
padá popel,
ten co se mi nestih
nalepit na srdce.

Je to divný,
že to víš,
že radši umřu na prázdnotu,
než abych si řekla o objetí.
To si radši řeknu o jiný.

2. ledna 2011



Pexeso

Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Tuhle mi chybí jedno z páru

a sem tam

uprostřed obrázku

zeje díra jak po cigáru,

úplně stejná jako jizva,

co jí schovávám na stehně.


Podej mi čaj, prosím

a taky lepidlo a pastelky,

vytrhni pár vlasů,

zastav mý krvácení.

Stačí jenom trocha času.



Základní

principy lásky

si skládam vedle sebe jako pexeso.

Já chápu, rozumim.


Jen uprostřed obrázků zatim

zejou díry jako po cigáru. 


8/10/2010


Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance #1

Konstance žila sama. Byt, ve kterém trávila většinu dne, hleděl vysokými členitými okny nad stromy městského parku. V odpoledních hodinách, za teplých letních večerů do jinak šerého obydlí dopadaly pruhy světla v barvě rozteklého zlata, rozpouštěly se do rýh v jídelním stole. Vřes v hliněných květináčích, které se tlačily na parapetech, rozhazoval po podlaze zaschlé květy.


Sedávala na zemi v rohu starobylého balkonu s kočkou v klíně, jedním ramenem vklíněným mezi příčky oprýskaného zábradlí a balila cigarety. Její ostře řezané, mužské prsty svinovaly jednu ruličku za druhou. Vkládala je do kovové krabice od bonbonů, rovnala úzkostlivě do řad a sloupců aniž by jedinou vykouřila.

Dřevěná lesklá podlaha malých pokojů odrážela kroky jejích věčně bosých chodidel, zatímco odlesky okenní tabulí v ložnici splývaly se sněhobílým odstínem polštářů kupících se na rozměrné postelii. Stíny v záhybech chladivých přikrývek způsobovaly nadpřirozenou touhu vnořit se mezi ně a se zavřenýma očima vdechovat jejich navlhlou vůni. Tahle postel byla Konstancina, patřila jí stejně jako vlastní bijící srdce, byla to věc, která tvořila genia loci malého bytu nad korunami stromů, věc, která čas od času odháněla ze svých konejšivých útrob vzdechy blažených milenců a něžně, ale nekompromisně je hnala do mlhavých rán. Každé zákoutí toho místa mělo schopnost pohlcovat a měnit smysly: Litinová vana s kroucenýma nohama, křeslo s vysokou opěrkou, klavírní křídlo nacpané mezi knihovnou a pruhovaným gaučem, věci, které mlčely svým vlastním výmluvným způsobem.

Na točitých schodech za vchodovými dveřmi opatřenými starobylým řetízkem se občas ozývaly kroky nájemníků obývajících spodní patra, jejich nevtíravá ozvěna postrádala veškerou klasickou rušivost, kterou se vyznačuje většina zvuků přicházejících odněkud zvenčí. Byla naopak jen dalším důkazem toho, jak klidně tu plynul vzduch a čas. Venku se odehrávaly příběhy, které mohly být možná šílené, nebezpečné, hodné obav. Ale tady z nich zbývaly jenom odrážející se zvuky rychlých kroků a náhodný štěkot psa. 
V Konstancině samotě nebyla žádná osamělost.



3. července 2010


Albatros

Jsem já.
Je stůl.
Je ráno.
V rukou zkřehlých z brodišť snů a větru zdání,
připlouvá z drah mých nočních přání
modrý albatros.
Pod křídly, krovem mokrých per
se před sluncem brání
stín, jež provádět mě bude dnem,
stín, co dávno ztratil všechnu ctnost
vlny z tyrkysu ho tisknou k skráni.
Ten stín co nezná přítomnost.

Je další blbý ráno,  kafe zchladlo.
A z místa, kde dřív sedával jsi
zobákem mi cuchá mokrý vlasy
modrej albatros.



2009


bla

Nebyla to jenom neochvějná přítomnost blaha a zároveň vzteku, co nutilo křičet. Bylo to hlavně blízkostí, kterou dosud neměli možnost poznat. Zmatení z prostě průzračného potěšení, fascinace novotou a jednoduchostí, se kterou bylo možné souložit. Šukání těl i duší zároveň.

Podlaha skřípala. Nikdo to neslyšel. Sluch, hmat, zrak, všechno  bylo soustředěné do jediného pocitu.V ubíhajících momentech se ukázalo jak jednoduché je se schovat. Tak málo na očích světa a veškeré prozřetelnosti nikdy ani jeden z nich nebyl, absolutno jejich nového vesmíru v sobě nemohlo nést nic z děsivého prázdna který přinášel vesmír ostatní.

Celá vykořeněnost běžných dní, pocit nesmyslnosti a lidské, neukojené touhy po zařazení, všechno zmizelo, splněná přání vyplňovala téměř neexistující prostor mezi jejich těly. Nohu židle sevřela zpocená pěst, jako by hledala útěchu před útěchou, smýkla s ní a vzápětí jí zas pustila, zatímco dřevo tupě bouchlo o zem.

Tělo má pravdu a pravda není nikdy špatná. 

5 září. 2010


Bezohlednost

Šla vedle mě a mluvila o tom, jak je bezohledný. Klap, klap, klap, klapaly její boty do ticha podchodu. V uších mi pořád trochu pískalo. Měla bych se naučit nosit špunty. Mlčela jsem, čekala, než domluví a to už jsme byli na schodech, pak venku, noční nebe zmodralo pod náporem pouličních lamp, louže se leskly. Mířily jsme k jejímu domu a on se postupně, stával zrůdou, která se nezajímá o její citlivou duši. S každou další větou na jeho hlavu dopadaly další obvinění. Nechtěl si s ní povídat, když jí bylo smutno, krom toho jí nikdy nepřinesl květinu, pokud zrovna neměla narozeniny, nebo tak. Byl vlastně ve všech ohledech odporný. Sama nechápala, proč se s ním ještě nerozešla. Chvíli jsem pozorovala míhající se špičky svých bot a mlčky si tiskla založené ruce k tělu. Stále mluvila. Byl bezohledný. Ke dveřím jejího domu nám zbývalo pár set metrů, když mi kolečka úvah zapadla do sebe, já se zastavila a zeptala se, proč si myslsí, že by měl brát ohledy.

Chvíli mlčela a pak řekla, že to je absurdní otázka. Přiznávám, po několika deckách vína, uprostřed noci, z ničeho nic... Jo, dobře, mohlo to působit trochu absurdně, nicméně otázka byla položena a malý princ se nikdy nevzdal otázky... vždyť to znáte. Zeptala jsem se tedy ještě jednou a ona udělala tu chybu, že odpověděla. Pověděla mi, že spolu přece žijí, tak na sebe musí brát ohledy.
"Aha."řekla jsem a pak jsme došly těch několik zbylých společných metrů. Které jsem s ní ještě hodlal strávit, než za ní navždycky zaklapnou dveře. Nikdy už jí nebudu v noci doprovázet domů, nevezmu jí na koncert. Nepůjdeme spolu na kafe, nebudu jí radit při výběru bot. Rozloučila se, já jí zamávala bolavou rukou otočila se a šla domů.

Přede mnou čekal pořádný kus cesty přes noční město. V hrudi mi bublalo něco, co se dalo povrchově nazvat vztekem zkombinovaným s marností. Narvala jsem si do uší sluchátka a cap, cap, cap, čvachatala jsem přes mokré dlažební kostky. Myslela jsem na vzájemnost, myslela jsem na ní, mou bývalou kamarádku, na to, jak často asi chodí domů s úsměvem, jestli mu váže kravatu, když má sám ruce od kafe, na to, jestli někdy předstírala orgasmus. Myslela jsem na jejího přítele, chlápka s taškou s notebookem, na to, jestli jí někdy jen tak objímá a nejvíc jsem myslela na otisky pěti prstů, které mi od včerejší noci modraly na paži, na zkroucené zápěstí na rýhy od nehtů pod šátkem. Na bezohlednost. Někde přede mnou, v poloprázdném bytě s nikdy neustlanou postelí, nikdo nečekal. V mém životě byl moment, který doteď považuju za osudný. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že dobře mi může být jenom teď, nikdy jindy, v tenhle moment, ne v minulosti, ani v budoucnosti.

Věděla jsem, že pocit bezohlednosti, odmítání faktu, že žijeme v džungli, kde se staneme silnějšími jedině pokud se nebudeme bát chytit druhou o zem, je paradoxně jenom bezohlednost k sobě samému. Kombinace zbabělosti, nedostatek sebelásky a absolutní absence sebekritiky. Bylo zbytečné stěžovat si na bezohlednost, předstírat slabost a vyžadovat útěchu, něžné zacházení... Nikdy z toho nic neplynulo. Tohle chování nevedlo k žádnému posunu, k žádnému posílení.
Na lavičce vedle tramvajové zastávky polehával člověk v koženém kabátu, smrděl už na dálku a když jsem kolem něj procházela, vztyčil se v celé své úctyhodné výšce a začal řvát. Jeho hlas byl šílený, jen mě děsilo, že jsem netušila, jak příčetný je prostor, ze kterého přichází jeho slova.
"PÁLÍŠ SRDCE!" Řval. Ječel, rukama si vjel do vlasů. "Spálilas jim srdce!"Velkým obloukem jsem ho obcházela, když se najendou zvednul, rozběhl se ke mě, chytil mě za lem kalhot, jako kdyby líbal roucho papežovi a s čelem na zemi se rozvzlykal. "Vrať mi popel. Vrať mi aspoň ten popel....."Zařvala jsem, vytrhla se mu a rozběhla se ulicí k mostu. Nemít všechen ten popel nalepený na životně důležitých orgánech, vysypala bych ho na něj. Na všechny, kterým chyběl.
Zastavila jsem uprostřed mostu a  dole na řece se plavila světla, jejichž zlaté vlny vypadaly jako náruč, takže jsem si na chvíli pomyslela, že skočit musí být vážně sranda. Něco jako stagediving. Z ruky do ruky, putovat po hladině.

Nakláněla jsem se přes zábradlí, vítr mi cpal prameny vlasů do pusy, vzpomínala jsem na moment, kdy jsme seděli na podlaze v kuchyni, on mi položil hlavu do klína. Pila jsem čaj, byl klidný večer a nic mi nechybělo, dokud jsem nezaregistrovala skoro neznatelný modravý otisk rtů na jeho krku. Dokážu si pořád přesně vybavit ten pocit, který mi proměnil žaludek v kus ledu, svaly v celém těle ztuhly a vlna hysteri, která se přeze mě překlopila se celá do skvrny, kterou odkryla odhrnutá košile a přitiskla mě ke studené s stěně.Ti, kdo nikdy nezažili žárlivost, která úpřesahuje všechny hranice a rve s sebou veškerou stabilitu, kterou je lidská bytost za mladý život schopna získat, si nikdy nebudou schopni představit, jak paralyzující je bolest, která z ní vyplývá. Chtěla jsem ho zabít. Chtěla jsem se zabít. Chtěla jsem zničit všechny kousky svojí momentální existence na dobu, která se počítala v miliardách let.

"Co je?" řekl.
"Nic." odpověděla jsem.
A rozhodla se, že nic.

Noc, která následovala byla jedna z nejhorších. Byla to noc, ve které jsem se musela vzdát všech svých hranic. A vzdávat se pevných bodů bolí. Několik hodin jsem se dívala do tmy a když jsem ráno vstala, udělala jsem mu snídani. Když se pak rozespale připlahočil do kuchyně, posadila jsem si mu do klína. Srdce mu bilo stejně jako kdy jindy. Pravidelné údery měřily můj čas, čas, který jsem už nikdy nesměla trávit přemítáním o tom, proč to udělal, kam šel. Myslela jsem na to, že kdokoliv jiný mohl sedět na mém místě, mohlo to být třeba včera ráno, mohlo to být kdykoliv, odhrnula jsem látku jeho trička a přitiskla rty na skvrnu, která v průběhu noci, stejně jako mé přesvědčení, že ho můžu vlastnit, zmizela. Byla jsem nahraditelná a k tomu, aby pocit, že je to špatně, zmizel.

Matky nám říkávaly, nad nikým se nepovyšuj. Byla jsem tedy lepší než ona?  Mohla jsem si dělat bezpodmínečný nárok na všechen jeho cit? Když mě tak držel kolem pasu, držel mě s větší láskou než jí? A záleželo na tom vůbec, když pokaždé, když mě objal, bylo mi dobře? Když pořád bylo něco, co jsem se od něj mohla učit a on ode mě? Když jsem vstávala z jeho klína abych si zapálila cigaretu, nechávala jsem sama sebe v závěsu, daleko za sebou na cestě, která se teď přede mnou otevírala fascinujícím způsobem volná a uprostřed mě, na místě, kde kdysi bývala jistota se vytvořil prostor a ten prostor hlásal, abych nikdy nezaplňovala svá prázdná místa materiálem z venčí. Chtěl, abych do něj dorostla, abych ho zaplnila sama sebou.

A tak jsem dva roky na to, stála na mostě, pozorovala světla města a usmívala se nad faktem, že mě bolest udělala kompletní. Byla jsem tam celá.

Já, uplná.
Já, svůj vlastní pevný bod.
Já, smířená a znovuzrozná.
Já, která milující novou sílu, kterou mi přinesla jeho absolutní bezohlednost.

21. 9. 2010


Na hraně

Možná že spát
i jíst 
i žít 
je jenom zkoušet snášet bytí.
Možná že neutečem nikdy
vlastním představám.
Možná že všechno, co stéká po zdech
a vlejvá se mi do žil,
je jenom vůle vstát, co ustává.



21. 10. 2010



Na jedno použití

Jsem na jedno použití
v pytlíku od polívky 
stáčím si hnízdo

projednou v šoku
tě zanechám
a podruhý už efekt,
zmuchlaná stokoruna
odvane s větrem
jako vina
jako jediný teplo mezi náma

Jedinečnost
na jedno použití
v pytlíku od polívky
zalitá vodou
za stálého míchání
uveďte k varu




2. června 2011


Slunce

Jsem jako krajina za oknem vlaku
v zmateném slunci obrysy střásám
Prázdní a prázdnější, oběti v láku.
Jsem svoje jediná.
Jediná spása. 




Srpen 2011


Kuck

Dívala jsem se, jak prochází kolem a dělalo se mi zle. Bylo to stejný, jako kuckavej pocit na zvracení, co přijde, když se napiju kakaa a narazím na škraloup. Neodvratnej kopanec vracející obsah žaludku jícnem zpátky na světlo denní. Seděla jsem a skrz výklad kavárny pozorovala, jak temeno hlavy mizí za rohem. Jak dlouho trvá běžným lidem, než rozkoušou slizkou hmotu škraloupů a zas dostanou chuť na mlíko?

Čím déle jsem přemýšlela o škraloupech, tím silnější bylo nutkání vyhodit koblihu s citronovou polevou v mírně pozměněném stavu zpět na dezertní talířek, a tak jsem se radši zaměřila na lem vlastní šály. Hladce a obrace. Když mě to babi učila, měla za sebou už několik dekád kousání a polykání.  Svoje poslední myšlenky jsem neopatrně vytrhla z obrazného kontextu a udělalo se mi znova nevolno. Co se týče klidného průběhu snídaně, dnes mi očividně není přáno.

Srkám černou kávu a trpím akutním nedostatkem vápníku. Jak se zdá, můžeme si v životě vybrat. Pít kafe bez mlíka a nebo občas prostě zvracet, zvracet a zase zvracet. Sedět v kavárně, zírat z okna a silou vůle potlačovat dávivý reflex.

28. 10. 2011


neděle 3. prosince 2017

Mám tě dost
a přece tak málo hladové myšlenky otylé tvým smíchem přetékají z vany když se koupu v septiku ani jeden tvůj vlas mám tě dost a přece tak málo