"Jestli jsme důležití, slíbím ti věčnou lásku."
"Pod hvězdnou oblohou je vždycky jenom další hvězdná obloha, pod prázdnem prázdno." Psala zdánlivě beze smyslu a uvnitř ní byl klid. Když formujeme své myšlenky do vět, které pro nás dávají smysl, vnitřní řev většinou umlkne a přichází odhodlání dodržet pořádek, touha otročit slovosledu a za přítomnosti přísných pravidel, kterým jinak své myšlenky nemůžeme podrobit, skládáme sami sebe do pomyslných přihrádek oddělených tečkami za větou.
Po místnosti se povalovaly různorodé věci. Neustlaná postel na které ležela nahá, obličej osvětlený modrou září z monitoru z výšky připomínala obrovský vír, vír stočený z přikrývek. Život vzešel z chaosu, život zanikal v chaosu, život se bránil v chaosu. Žila ve svém víru a zároveň popírala a přijímala chaos s otevřenou náručí.
"Minulost je past na štěstí. Minulost je past pro život. Stavím barikády na obou koncích těch mostů, ale mám k tomu jenom vyschlé dřevo." Klapala do kláves. V okně nad ní končil den.
"Chtěla jsem o tom mluvit s jinými ženami, ale myslím, že ony nechtěly mluvit se mnou. Pospolitost žen je jenom podivný mýtus. Nikdy se nechceme doopravdy sdružovat. Chceme spolu jenom mluvit a hledat odrazy. Chceme se dívat do zrcadla. Nemůžu tedy využít odraz sebe sama proto, abych v něm našla něco, co ve mě není. Proto pátrám jinde."
Přetočila se na záda uvědomujíc si fakt, že se jí myšlenky vymykají z rukou a slova je přestávají přirozeně zachycovat. Pokrčila nohy v kolenou a dívala se na ně, jak se nahé pohybují ze strany na stranu. Lidská skořápka je fascinující. Okno nad ní odráželo na temném pozadí nahé bledé tělo pohodlně zalité do vlny dek a polštářů. Roztáhla ruce a představovala si, že se dotýká vodní hladiny.
"Svět čeká na to, než ho rozkucháme, než ho bodneme do břicha. Dívala jsem se kdysi do očí, které pro mě znamenaly svět a pak, když mě opustily, jsem se zadívala do jiných, které začaly znamenat totéž. Totéž, ale jinak. Znamenaly úplně jiný svět. Jestli chceme znát pravdu o světě, musíme se podívat ještě do velké spousty očí. Dívat se a zároveň se stát částí té pravdy. Nejsme nic než součást pravdy, výsledek náhod, střípek reality a přítomnosti."
Ticho v místnosti se stalo dýchatelným.
"Někdy mám vztek, že jsem žena, někdy mám vztek, že jsem jenom střípek přítomnosti."
18/11/2011
Žádné komentáře:
Okomentovat